Přeskočit na obsah Přeskočit na navigaci
Sám patron letošního ročníku McDonald’s Cupu  Adam Hložek se jakožto žák prvního stupně turnaje zúčastnil. V následujícím rozhovoru se od něj dozvíme nejen, jak na samotný turnaj vzpomíná, ale třeba i to, co ze svých zkušeností by rád předal fotbalistům i fotbalistkám, kteří se turnaje účastní.

Adame, co se ti vybaví jako první, když se řekne McDonald’s Cup? 

Vybaví se mi především ta radost, kterou měl každý hráč z toho, že může reprezentovat svou školu. To bylo něco, co nás jako kluky hrozně bavilo a naplňovalo. Já na ten turnaj vzpomínám fakt strašně rád, na každý ročník jsem se vždycky těšil. 

Kolika ročníků jsi se zúčastnil a jak na ně vzpomínáš?

Účastnil jsem se asi třech nebo čtyřech ročníků, teď to nevím přesně ale na každý z nich vzpomínám hrozně rád. Vzpomínám si, jak jsem se vždycky ráno probudil a hrozně jsem se těšil, až s klukama pojedeme na další turnaj a zase si to užijeme. 

Z těch zápasů máš nějakou konkrétní vzpomínku nebo zážitek, který by si vyzdvihl nebo na co nejvíc vzpomínáš? 

Vím, že první kolo bylo vždycky v Ivančicích a že se hrálo venku na takové gumě, to nebyla ani tráva ani umělka, byla to spíš taková házenkářská podlaha. No a pak jsou samozřejmě vzpomínky na to, jak jsem se dostávali s týmem do dalších kol. Nejdál asi do Brna do Modřic. To bylo finále, kde jsme narazili i na sportovní školy, což pro nás většinou znamenalo konec (usmívá se).  

Dokázal bys odhadnout, kolikrát jsi v McDonald’s Cupu skóroval? 

Tak na přesné číslo si nevzpomenu, ale vím, že bylo hodně vysoké, protože jak jsme nebyli sportovní škola, tak jsem tam hrál v podstatě sám na sebe a těch gólů jsem dával opravdu poměrně hodně. 

A když si tipneš? Říkal jsi tři čtyři ročníky, za ten ročník, kolik myslíš gólů?

Kdybych si měl tipnout… Každý ten ročník, jak jsme postupovali, jsme hráli dvě nebo tři kola. Tam mohly být tak čtyři zápasy a v každém zápasu jsem dával zhruba tři nebo čtyři góly. Když to byl slabší soupeř tak i víc… 

Dal ti nebo naučil tě ten turnaj něco, z čeho čerpáš dnes ve své profesionální kariéře? 

Určitě. Nejdůležitější ale je, že mne to naplňovalo tenkrát stejně jako mne naplňuje fotbal i dnes. A jak už jsem říkal, já jsem si to hrozně užíval, byla to prostě radost jít reprezentovat školu.

Byly tam nějaký atributy jako společná radost, týmovost? 

Tak samozřejmě. Když jste v kolektivu, tak se tak na sebe napojíte, všechno prožíváte společně. Slavili jsme i jako škola, takže učitelé, ředitelka. Všichni to sledovali a fandili, takže radost pak byla samozřejmě velká. 

Vzpomínáš si, že by ses v rámci McDonald’s Cupu potkal s nějakým dnes už taky profesionálním hráčem?  

Na to si nevzpomínám, ale vím, že jsem se potkal s klukama ze Zbrojovky, jako třeba s Tondou Svobodou, který teď hraje v Karviné. Pak tam byla škola Janouškova, ti byli fakt dobří. Ty jsem viděl i na poháru, jak to vyhráli. Tak i s těma jsme se tam potkali, ale od těch jsme dostali fakt vatu. (směje se)

Kolik?

To nevím přesně, ale vím, že tam byli všichni ti super hráči ze Zbrojovky. Naproti tomu já jsem tam fotbal hrál dá se říct v podstatě sám. Nebo ještě se dvěma klukama, ale v podstatě jsem to za školu táhl sám. 

Myslíš si Adame, že jsou podobné aktivity podporující sport a pohyb dětí obecně důležité, případně proč? 

Samozřejmě, sport a pohyb dětí je hrozně důležitý. Zvlášť teď. Trochu se to celé posunulo, přijde mi, že už to není jako dřív, když jsme chodili a hráli si venku. Doba jde dál, děti hodně sedí u počítačů. 

Myslíš si, že se něco změnilo?

Asi trochu jo. Říkám, já jsem lítal kolem baráku, často jsme byli s klukama venku, stavěli jsme bunkry. Jasně, že jsem hrál i počítačové hry, ale víc jsem lítal všude možně. 

Co pro tebe znamená být ambasadorem McDonald’s Cupu, případně co bys jako ambasador chtěl na dětem předat? 

Za mě je důležité jim ukázat možnosti a svou cestu. I já jsem byl obyčejný kluk z Ivančic, prošel jsem stejným turnajem a dnes jsem tam, kde jsem. Chtěl bych dětem ukázat, že to jde, že se to dá dotáhnout do profesionálního fotbalu a do reprezentace. Jsem rád, že u toho můžu být a tohle jim předat.